Autor: Nina Hartzová, Korektura: MUDr. Michal Kryl
Kdo jsem?
V úvodu bych se Vám ráda představila. Jsem studentkou čtvrtého ročníku medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Studium nám poskytuje ohromné množství detailních informací o tom, jak naše tělo funguje. Učíme se jak o běžných, tak i o těch nejvzácnějších patologiích, se kterými se můžeme setkat. Máme v hlavách obsáhlý terminologický slovník.
Přesto si kladu otázku: Vidíme opravdu člověka jako celek? Vnímáme celý psychosociální kontext, se kterým k nám pacient přichází? Léčíme skutečně příčinu onemocnění nebo jen tlumíme symptomy? Nevypínáme občas jen kontrolky, které nám hlásí, že systém organismu je v nerovnováze?
Zajímám se o propojení medicíny, psychologie a mnoha dalších oborů. Vytvářím si postupně ucelenější obraz o tom, jaké všechny aspekty mají na zdraví vliv, jak s nimi pracovat a jak k němu vést nejen jednotlivce, ale i společnost.
Mým snem je, aby psychosomatický koncept byl i standardní součástí vzdělávání mediků a mladých lékařů, protože ho považuji za nezbytný základ k úspěšné léčbě. Věřím, že právě on je klíčem k hlubšímu porozumění pacientům, zejména v oblasti chronických onemocnění, kde medicína často naráží na své limity.
Psychosomatický přístup ke zdraví
Do povědomí zdravotnictví se čím dál více dostává psychosomatický přístup k léčbě nemocí. Tento personalizovaný soubor metod, který bere v potaz i psychosociální kontext v oblasti zdraví člověka, vrací naději zejména chronicky nemocným — ať už na uzdravení, nebo alespoň výrazné zlepšení kvality života. Nese ohromný potenciál pro trvalejší a lepší výsledky v oblasti zdraví, psychické pohody a celkového životního naplnění.
Podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO (2023) se průměrná délka života v Česku pohybuje kolem 78 let, což je mírně nad evropským průměrem. Délka života ve zdraví už tak pozitivní bohužel není.
Psychosomatický přístup může pomoci mnoha pacientům s chronickými či vážnými zdravotními potížemi. Ale co kdyby se přistupovalo ke zdraví a k životu s ohledem na psychosociální kontext dříve, než doženeme tělo dlouhodobým destruktivním životním stylem do již téměř nezvratného bodu? Co kdyby se už ve školách vyučovalo, jak zvládat stres? Jak dopřát tělu, co ho skutečně vyživuje? Co kdybychom od malička byli vedeni k umění komunikace? Naučili se vyjadřovat naše potřeby asertivně?
Ptáte se, k čemu je to dobré?
Možná bychom tak mohli předejít vzniku nebo alespoň snížit výskyt autoimunitních onemocnění, civilizačních a mnohých dalších nemocí. Mohlo by dojít například ke zvratu rapidně narůstajícího počtu obézních lidí a lidí s cukrovkou 2. typu, na jejichž vzniku se podílí celkový životní styl zejména. Podle dat NZIP a ÚZIS bylo v roce 2022 v Česku evidováno více než 1 milion pacientů s diabetem, z toho většina (přes 90 %) s diabetem 2. typu. Za posledních deset let došlo k nárůstu o více než 200 tisíc případů, což potvrzuje stoupající trend. Největší podíl pacientů je ve věkové skupině 65+, ale přibývá i mladších s nadváhou a obezitou.
Nebojte se říct si o pomoc
Je potřeba lidi vzdělávat v péči o své mentální a fyzické zdraví. Jedním aspektem je informovanost o tom, co je pro nás dobré. Druhým aspektem je jednotlivé kroky skutečně realizovat. Někdy může být psychická traumatizace natolik silná, že ačkoliv jedinci mají o změnu životního stylu zájem, sami to z počátku nedokáží.
Mnoho lidí například trpí binge eatingem (emočním přejídáním), který často souvisí s obtížemi zpracovat intenzivní emoce nebo traumata, jejichž kořeny často sahají až do raného dětství.
Studie ACEs (Adverse Childhood Experiences Study, CDC & Kaiser Permanente) (Felitti et al., 1998) ukázala, že lidé s více než čtyřmi negativními zážitky z dětství mají výrazně vyšší riziko vzniku chronických onemocnění, depresí a dokonce i rakoviny.
A nejen proto je třeba vytvořit bezpečný prostor, který umožní lidem mluvit o svých problémech a nabídnout jim možnost adekvátní terapie, kde mohou na sobě pracovat a změnit tím svůj život. Je důležité ukázat, že přiznat si své temnější stránky, za které se často stydíme, není slabostí. Naopak, je to prvním krokem k tomu převzít zpátky moc nad svým životem. To jim umožní tvořit si život vědomě, s úctou ke svému tělu, mysli i ostatním bytostem. Místo pouhého přežívání mohou přejít k vědomému tvoření života, který jim dává smysl a skutečně je naplňuje.
Prvenství, na které nejsme pyšní
Podle dat ze Světového fondu pro výzkum rakoviny je Česká republika dlouhodobě na prvních místech ve výskytu kolorektálního karcinomu. Zásadními faktory jsou strava s vysokým obsahem červeného masa, nedostatek vlákniny, sedavý způsob života, kouření a abusus alkoholu. Nedalo by se snad těmto významným faktorům předejít? Proč žijeme způsobem, který víme, že nám škodí?
Je vědecky podloženo, že středomořská strava a pravidelný pohyb výrazně snižuje riziko vzniku kardiovaskulárních příhod. Podle výzkumu PREDIMED (Estruch et al., 2013) s více než 7 000 účastníky středomořská strava snížila riziko kardiovaskulárních příhod až o 30 % ve srovnání s běžnou dietou. WHO (2023) uvádí, že špatné stravovací návyky, nedostatek pohybu, kouření tabáku a škodlivé užívání alkoholu patří mezi 4 hlavní behaviorální rizikové faktory úmrtí.
Jsme teď a tady?
Dalším významným faktorem vzniku chronických, civilizačních, autoimunitních a mnohých dalších onemocnění je stres. Pečujeme pravidelně o svůj vnitřní klid? Nebo jen přihlížíme, jak náš pohár odolnosti začíná pomalu, ale jistě přetékat. Vytváříme si pro sebe prostor, abychom mohli dobíjet své baterky? Nebo už jsme zapomněli, jaké to vůbec je, být odpočatý? Jsme přítomní teď a tady? Nebo neustále roztěkaně přebíháme mezi myšlenkami o minulosti a obavami z budoucnosti?
Data o tom, jak mindfulness zlepšuje zdravotní stav a pohodu jedinců, jsou nepopiratelná. Studie publikovaná v JAMA Internal Medicine (Goyal et al., 2014) prokázala, že mindfulness meditace vede k mírnému, ale významnému snížení příznaků úzkosti, deprese a bolesti. Další metaanalýza (Khoury et al., 2013) ukázala, že MBSR (Mindfulness-Based Stress Reduction) má prokazatelně pozitivní vliv na zvládání stresu, snížení zánětlivých markerů a celkovou kvalitu života.
Chronický stres – jak nám škodí?
Mluví se o něm často. Všichni víme, že škodí. Ale co se při něm děje v našem těle?
Nejprve si připomeňme, jak tělo reaguje na akutní stres. Jakmile mozek vyhodnotí situaci jako nebezpečnou, spustí se neuroendokrinní kaskáda. Hypotalamus uvolní CRH (cortikotropin releasing hormon), který aktivuje hypofýzu a ta následně prostřednictvím ACTH (adrenokortikotropnímu hormonu) nadledvinky. Ty začnou produkovat stresové hormony – adrenalin, noradrenalin stimulující sympatický nervový sytém a kortizol. Tělo se připravuje na útěk nebo boj: zrychluje se dech, stoupá krevní tlak, zvyšuje se hladina krevního cukru. Tyto změny byly v minulosti život zachraňující. Dnes ale na "stresové výzvy" typu pracovní tlak, zkoušky nebo péče o rodinu reagujeme stejně, jako bychom čelili šelmě.
Co se stane, když naše tělo je v tomto stavu týdny, měsíce nebo dokonce roky?
Kromě svalového napětí a možných poruch trávení dané utlumením parasympatického nervového systému, vede dlouhodobý stres k vyššímu riziku vzniku DM 2. typu, obezity a kardiovaskulárních potíží. Studie ukazují, že stres může zvyšovat krevní tlak a podporovat vznik aterosklerózy prostřednictvím zánětlivých a neurohormonálních mechanismů (Stress and Cardiovascular Disease: An Update on Current Knowledge, Steptoe, A., & Kivimäki, M., 2013).
Chronický stres se může projevit i poruchami menstruačního cyklu. V režimu přežívání se krevní zásobení přesouvá více do oblastí, které jsou potřebné pro útěk nebo boj – a reprodukční systém mezi ně nepatří. Tělo v takovém stavu nemusí tvořit dostatek hormonů, které umožňují ovulaci a cyklické změny děložní sliznice, která se připravuje na potenciální těhotenství. Pokud se naše tělo cítí v ohrožení, nepovažuje to za vhodnou dobu vyživovat ještě i plod, takže nemá ani snahu vytvářet vhodné podmínky pro početí.
Dlouhodobě také dochází ke změně poměru cytokinů produkovaných imunitním systémem. Zvyšuje se produkce prozánětlivých (například IL-6, TNF-alfa) a snižuje protizánětlivých cytokinů. Tím vzniká prostředí podněcující vznik nemocí (Chronic stress and age-related increases in the proinflammatory cytokine IL-6, Kiecolt-Glaser et al., 2003).
A v neposlední řadě má chronický stres silný dopad na naši psychiku. Dochází k hyperaktivaci amygdaly, centra instinktivního strachu a emocí, a naopak se snižuje aktivita prefontrálního kortexu, odpovědného za racionální uvažování a naši vůli. Narušuje se hipokampus – centrum paměti a soustředění. Chronický stres tak výrazně zvyšuje riziko depresí, úzkostí a poruch spánku.
Co z toho plyne?
Je načase přestat řešit zdraví až tehdy, když přestane fungovat. Pokud se nám podaří zavést psychosomatické myšlení a přístup ke zdraví do běžného života, škol a zdravotního systému, můžeme nejen léčit, ale i předcházet. Každý z nás může začít dnes — malým krokem směrem k větší péči o svou mysl i tělo — a být tak inspirací pro svou rodinu, přátele a mnoho dalších. Pro ty, kteří se rozhodnou žít život kvalitně a zodpovědně — a mohou si tak plnit své sny v souladu se svým tělem, myslí i duchem. Nyní nastal čas začít se starat o náš život komplexně. Umožnit, aby naše životní cesty vzkvétaly. Máme jedinečnou možnost budovat o něco zdravější a smysluplnější svět nejen pro nás, ale i pro ty, co přijdou potom. Jsme ochotni převzít zodpovědnost za náš přístup k životu do svých rukou? Jsme připraveni chopit se kormidla?
Literatura:
· Felitti V. J., Anda R. F., Nordenberg D., Williamson D. F., Spitz A. M., Edwards V., ... & Marks J. S. (1998). Relationship of childhood abuse and household dysfunction to many of the leading causes of death in adults. American Journal of Preventive Medicine, 14(4), 245–258. https://doi.org/10.1016/S0749-3797(98)00017-8
· Goyal M., Singh S., Sibinga E. M. S., Gould N. F., Rowland-Seymour A., Sharma R., ... & Haythornthwaite J. A. (2014). Meditation programs for psychological stress and well-being: A systematic review and meta-analysis. JAMA Internal Medicine, 174(3), 357–368. https://doi.org/10.1001/jamainternmed.2013.13018
· Khoury B., Lecomte T., Fortin G., Masse M., Therien P., Bouchard V., ... & Hofmann S. G. (2013). Mindfulness-based therapy: A comprehensive meta-analysis. Clinical Psychology Review, 33(6), 763–771. https://doi.org/10.1016/j.cpr.2013.05.005
· Estruch R., Ros E., Salas-Salvadó J., Covas M. I., Corella D., Arós F., ... & Martínez-González M. A. (2013). Primary prevention of cardiovascular disease with a Mediterranean diet. New England Journal of Medicine, 368(14), 1279–1290. https://doi.org/10.1056/NEJMoa1200303
· WHO. (2023). Global Health Estimates: Life expectancy and healthy life expectancy. World Health Organization. https://www.who.int/data/gho/data/themes/mortality-and-global-health-estimates
· NZIP / ÚZIS. (2022). Epidemiologie diabetes mellitus: Otevřená data. Národní zdravotnický informační portál. https://www.nzip.cz/data/1768-diabetes-mellitus-otevrena-data
· Kiecolt-Glaser J.K., Preacher K.J., MacCallum R.C., Atkinson C., Malarkey W.B., & Glaser R. (2003). Chronic stress and age-related increases in the proinflammatory cytokine IL-6. Proceedings of the National Academy of Sciences, 100(15), 9090–9095. https://doi.org/10.1073/pnas.1531903100PNAS
· Steptoe A., & Kivimäki M. (2013). Stress and Cardiovascular Disease: An Update on Current Knowledge. Annual Review of Public Health, 34, 337–354. https://doi.org/10.1146/annurev-publhealth-031912-114452