Co to je psychosomatika? A co psychosomatika naopak není?
Psychosomatika je obor, který zkoumá vliv psychiky na naše tělesné děje, ale i naopak, také to, jak tělesné děje ovlivňují naši psychiku.
Psychosomatická medicína jako lékařský obor je pak zaměřena na léčbu psychosomatických onemocnění, tedy těch nemocí, v jejichž vzniku, průběhu i v jejich reakci na léčbu hraje psychika významnou či stěžejní roli.
Psychosomatika pracuje s definicí zdraví jako stavu tělesné, duševní a sociální pohody, a rozšiřuje ji o vnímání vzájemného vztahu těchto tří oblastí. Naše emoce se promítají do našich tělesných dějů a psychosomatika popisuje, jakým způsobem se to děje. Jedním z klíčových termínů psychosomatiky je stres, který si vůbec ovšem nemusíme uvědomovat, ale naše tělo ano. Zdroje stresu mohou být různé, jsme vystaveni vlivu životního prostředí, stres zažíváme ve škole či v zaměstnání a zvláštní roli ve vzniku psychosomatických onemocnění hraje stres související s našimi vztahy a našimi sociálními rolemi.
Psychosomatická medicína není protipólem dnešní velmi pokročilé tradiční medicíny. Je jejím obohacením, dává šanci na lepší porozumění „stonání“ daného jedince, díky němuž může lékař zvolit efektivnější léčebný postup.
V celostním (psychosomatickém) pohledu je pacient vnímán komplexně – jako člověk s biologickou (tělesnou), psychologickou (především subjektivně-emoční), sociální (především mezilidsky-vztahovou), ale i spirituální (sebepřesahující-transcendentní) rovinou jeho existence, a to ve zdraví i v nemoci.
Dá se tedy říci, že psychosomatické pojetí „vrací do hry“ osobnost nemocného. Klade stejný důraz na subjektivní prožívání pacientovy nemoci a jeho chování během ní – tedy stonání (angl. illness), stejně jako na její vnější projevy a tzv. objektivní výsledky vyšetření vedoucí k diagnóze (angl. disease).
Idea celostního pohledu na nemocného (a vlastně i zdravého) člověka sahá hluboko do historie. Pomineme-li starověké celostní medicínské systémy – indickou ájurvédu a tradiční čínskou medicínu, je nutno zmínit osobu antického lékaře Hippokrata. Tento řecký velikán se svou lékařskou školou položil základy nejen evropské medicíny, ale svým způsobem i celostního („psychosomatického“) způsobu nahlížení na pacienta, jeho chorobu i léčbu. Vždy se zabýval, vyjma somatického, i popisem mentálního stavu nemocného, způsobem jeho výživy, rodinným i národnostním původem. Velmi bedlivě vnímal i typ a kvalitu lokality – okolí či krajiny, kde nemocný žije a neváhal nemocnému doporučit kromě dietologických opatření i radikální úpravu životosprávy, včetně přestěhování se do zdravějšího prostředí. V historii se pak idea celostního přístupu mnohokrát vrací na scénu medicíny (a také mizí). Svou renesanci zažívá spolu se zrodem psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Byl to právě Freudův žák, lékař (internista) a psychoanalytik Franz Alexander, kdo neurotické (nevědomé)
konflikty považoval za specifické pro různá onemocnění a těsně související s patogenezí těchto tělesných chorob. A byl to on, kdo vytvořil seznam 7 základních psychosomatických onemocnění (esenciální hypertenze, tyreotoxikóza – hyperfunkce štítné žlázy, revmatoidní artritida, neurodermatitida-atopický ekzém, ulcerózní kolitida, peptický vřed žaludku a dvanáctníku a bronchiální astma.
Psychosomatické pojetí se z různých důvodů pevněji zakotvuje především v německy mluvících zemích (Německo, Rakousko), kde se stalo již v 80. letech min. století standardní složkou vzdělávání lékařů, jak na lékařských fakultách, tak v postgraduálním studiu. Pro směřování české psychosomatiky jsou obě země vzorem.